Včera, 31.července byl propuštěn Runggye Adak, který si odpykal osmiletý trest za proslov, který učinil 1. srpna 2007 na dostizích v Litangu. V nestřeženém momentu vystoupil na pódium a pustil se do kritiky čínské vlády.
Volal po návratu Jeho Svátosti do Tibetu a také po propuštění Tenzina Deleka Rinpocheho a Pančhenlamy, který byl zadržen ve svých šesti letech, a již dvacet let o něm nejsou žádné zprávy. Prohlásil, že nemohou Dalajlámu pozvat zpátky domů, dokud Tibet nebude šťastný a nebude tam panovat svoboda náboženství. Zde také pronesl větu, která později mezi Tibeťany částečně zlidověla: „I když můžeme hýbat svými těly, nedokážeme vyjádřit, co je v našich srdcích.“ Publikum reagovalo nadšeným potleskem. Jeho řeč trvala pouhých pár minut, poté byl z pódia odveden. Na protest proti jeho uvěznění se před policejní stanicí sešlo dvě stě lidí. Ti byli násilně rozehnáni za použití slzného plynu a kovových obušků. Dostihy byly přes svou velkou oblíbenost od toho roku čínskými autoritami zrušeny.
Několik týdnů před jeho vystoupením se v klášteře v Litangu začala šířit petice, prohlašující, že Tibeťané si nepřejí návrat Jeho Svátosti a místní mniši byli nuceni k jejímu podepsání. Toto bylo pravděpodobně podmětem, který Runggye Adaka vyprovokoval k jeho akci. Ve své komunitě byl celkem známou postavou. Dlouhodobě kritizoval nedobrovolné přesídlování nomádů do měst, které způsobuje likvidaci jejich kultury a zvyků. To se částečně podobá zákazu kočování, ke kterému došlo u nás. Byl obviněn z provokace a podvracení statní moci a odsouzen k osmi letem vězení. Před soudem podle svědků prohlásil: „Chtěl bych, aby se Dalajláma mohl vrátit do Tibetu. Také mě trápí, že Tibeťané se nemohou ozvat se svými problémy a obavami. Jsem z toho smutný a to mě donutilo jednat.” V minulém roce podstoupil třiceti tří denní hladovku na protest proti zacházení v politickými vězni v čínském vězení. Jeho zdravotní stav je od té doby značně podlomený.
Na sobotní odpoledne 1. srpna byl v Dharamsale plánován happening, připomínající jeho případ. Vzhledem k tomu, že nebylo jisté, zda bude Runggye Adak skutečně propuštěn, byly připraveny dva scénáře. První z nich obnášel protestní slogany volající po jeho propuštění, černé oblečeni a pochmurnou náladu. Druhý byl poněkud optimističtější, slogany vítající Runggyeho na svobodě, veselá hudba a tanec. Den před plánovanou akci se rozšířila zprava o jeho propuštění. Po jejím potvrzení jeho rodinou ovládla Dharamsalu radostná nálada. Kdyby se k tomu zanedlouho nepřipojilo rozhodnutí, že Olympijské hry se v roce 2022 budou konat v Pekingu, byl by to asi skoro nejšťastnější den tohoto roku.
„Víš, já tomu rozumím a dalo se to čekat“ říkala mi smutným hlasem kamarádka Tibeťanka „ale copak lidé v té porotě nemají srdce? Už mě nebaví se pořád zlobit na Čínu, pojďme se třeba pro změnu zlobit na Norsko, že odstoupilo a způsobilo tohle“ snažila se to potom obrátit v žert.
Sobotní happening proběhl v poněkud menším formátu, než se původně očekávalo. Část dobrovolníku se nakonec po tibetsku nedostavila a taky se nám v širém okolí nepodařilo sehnat helium. Místo vypouštění balónků se tedy do vzduchu vyhazovaly papírky s nápisem svoboda. Happening se nesl v radostné atmosféře a přilákal pozornost mnoha kolemjdoucích. Tančil se značně improvizovaný klasický tibetský tanec a proběhlo také symbolické přivítání na svobodě. Jeden z účastníků se oblékl do Runggye Adakovy masky a charakteristického klobouku a dav ho vítal s khatami, šátky, které využívají k uctění vážených osob při nejrůznějších příležitostech. To se odehrálo především kvůli nemožnosti uvítání skutečného Rungye Adaka jeho spoluobčany. V oblasti Litang v současnosti panují silné represe, především v návaznosti na nedávnou, neobjasněnou smrt Tenzina Deleka Rimpocheho a následné zmizení jeho sestry a neteře, které jsou stále nezvěstné.