Dlouhodobě se snažím našeho prezidenta ignorovat. Eskapády, kterými se přibližuje nátuře našeho národa, jako chlastání a pobíhání polonahý okolo rybníka se mi již podařilo jakž takž vytěsnit. Když ale přijde na zahraniční politiku, bývá to o něco těžší. Nejsem si jistá, zda se mi hůře přijímá mezinárodní ostuda nebo vliv, který má na upevňování názorů doma. Co se zahraničního obrazu týče, dlouho jsem se uklidňovala tím, že se o nás stejně nikdo zase tolik nezajímá.
„Váš prezident byl na té přehlídce v Moskvě, že jo?“ ptala se mě nedávno kamarádka Švýcarka a tvářila se u toho soucitně. I když mi v takovýchto ojedinělých situacích bývá trapně, domácí ohlas mě asi mrzí více. I když vzhledem k tomu, že Zeman je prezident zvolený lidem, není se moc čemu divit. Tato diskuze už tu byla během jeho říjnové návštěvy Pekingu. Copak máme do mluvit do chodu takové veliké, ekonomicky silné zemi. Obchod s nimi potřebujeme, podívejte se přeci, kolik tady máme nezaměstnaných. To se totiž snadno vyřeší tím, že bude Zeman lézt Číňanům do zadku. Když se mluvilo o obchodu se Saudskou Arábií, to měl hnedka každý lidských práv plnou pusu. Češi mají vůbec takovou flexibilní morálku. Ta se mimo jiné projevuje také náhlým sociálním cítěním vůči bezdomovcům, svobodným matkám a nemocným dětem, které se probudilo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že bychom měli skutečně někomu pomoci, k čemuž má Zeman vlastně také dost co říct. Často přemýšlím, jestli je Zeman spíš smutný nebo zlý. To že touží po uznání, kterého se mu nedostává a asi už ani nedostane je věc veřejně známá. Zdali si to skutečně kompenzuje alespoň přátelením se s totalitními vládami nebo zda za tímto celým stojí spíše ekonomické zájmy jeho kamarádů, nedokáži říct. Bude to ale asi kombinace obého.
Oslavy konce druhé světové války v Tichomoří proběhnou 3. září v Pekingu. Těch se pochopitelně rád zúčastní ruský prezident Putin a severokorejský diktátor Kim Čong-un. Uskuteční se vojenská přehlídka a to na náměstí Nebeského klidu, kde bylo v roce 1989 zmasakrováno lidové povstání požadující demokratizaci společnosti. O život podle čínské vlády přišlo okolo dvě stě padesáti demonstrujících, dle záznamů Čínského červeného kříže mělo však jít až o tři tisíce obětí. Vojenská přehlídka k oslavám míru a ještě v zemi, která kromě okupace cizích území nedodržuje lidská práva, kam se podívá, je zkrátka absurdita na absurdno. Nemluvě o tom, že vlastně nikdy nedošlo ke skutečnému smíření s tehdejším válečným nepřítelem. Vysoký počet válečných obětí je také dán čínským přístupem k jednotlivému lidskému životu. Otázkou tedy je, zda takovéto uctívání padlých není nakonec vlastně neúctou.
Výzvu k společnému bojkotu Evropskou unií oceňuji, i přes celé její pokrytectví, vzhledem k probíhajícím obchodním vztahům a aktuálně také tomu, že nikdo nemá problém s Olympijskými hrami, které se mají odehrát v Pekingu. Zeman se proti tomuto návrhu rozhodl postavit jako jediný evropský politik. Tato vzpoura se mu dnes, v době obecně proti evropských nálad velice hodí. Jako obvykle se vyžívá v kontroverzních prohlášeních a názorech, ale není připraven k následné diskuzi. Prokopat si za každou cenu vlastní cestu není silné a obdivuhodné, ale spíše omezenecké a hulvátské.