Tento týden se na protest proti čínskému útlaku upálila Tashi Kyi, padesáti pěti letá tibetská žena a matka pěti dětí. Jedná se o sto čtyřicátou třetí osobu, která se rozhodla k této formě sebeobětování. Stalo se tak v nomádské osadě Ngura, tu podle některých zdrojů následně obsadilo na sto padesát čínských vojáků, odstranili její tělo a zatkli majitele domu, ve kterém žila.
Poměrně nedávno, 10. července, se ve městě Kyegudo se ze stejného důvodu upálil dvaceti šesti letý mnich Sonam Togbya. Jedná se o sto čtyřicátého druhého Tibeťana, který se rozhodl k této formě sebe obětování od roku 2009. Podle svědků Sonam Toqbya nezemřel na místě a byl čínskou policií převezen na neznámé místo. Jeho rodina do dnešního dne neobdržela žádné zprávy o jeho stavu. Toto je bohužel poměrně běžná praxe. Desítky z těch, kteří se rozhodli pro sebe obětování a byli „zachránění“ policií se nacházejí kdoví kde. Rodiny obětí jsou také často vystavovány policejnímu tlaku a neodůvodněnému zatýkání.
V den obou úmrtí Mcleodganju, centrální části Dharamsaly, konal vzpomínkový pochod. Přibližně padesát lidí se sešlo na Hlavním náměstí, zapalovali svíčky a následně se vydali okolo centrálního chrámu. To napodobuje buddhistický zvyk kora, obcházení posvátných budov ve směru hodinových ručiček za odříkávání mantry. Pochod byl organizován, tak aby nikterak nenarušil dopravu. Tibetská zdvořilost je tu přítomná ve všem. Několik obchodů a restaurací během pochodu symbolicky přerušilo provoz. Následně se všichni shromáždili před nedalekou školou. Promluvilo několik řečníků, lidé se společně modlili a zpívali Tibetskou hymnu. I přes to, že se takovýchto patetických myšlenek snažím většinou vyvarovat, bylo mi smutno, především z tváří starých lidí, kteří už se do Tibetu za svého života nevrátí.
„Já tohle nesnáším“ říkal mi později kamarád v hospodě, „dotruchlíme, podotkne se, že přišlo dost lidí, shrneme to jako úspěšnou akci a jde se na pivo.“
Sebe upálení jako forma protestu je velice živí i v myslích Tibeťanů v exilu. Mimo území Tibetu se pro něj zatím rozhodlo sedm lidí.
„Myslím, že potřebujeme více obětí“ vyděsil mě jednou kamarád.
„Myslíš, že to něčemu pomůže?“
„Podívej se třeba, co se stalo Židů a dostali za to svůj stát.“
„No to je krapet zjednodušené, navíc kdyby vás zemřelo tolik, co Židů, tak vám v tom státě nebude mít kdo bydlet.“
„Víš, co myslím, tak nějak procentuálně“ mával neurčitě rukama.
„Svět je ignorantštější místo, něž si myslíš.“
Dlouho mlčel a přemýšlel.
„Neblázni prosím, potřebujeme tě živýho.“
Další známý se plánoval upálit během Olympiády v Pekingu. K tomuto nápadu dospěl po osmi letech práce v organizaci Studenti pro svobodný Tibet, po kterých neviděl žádný výsledek jejich úpěnlivé práce a nakonec ani žádnou naději. Ukončil studia a plánoval svůj poslední protest, ze kterého díky bohu nakonec sešlo. Tibeťané se snaží všemi prostředky upozornit svět na svou zoufalou situaci. Ten však nadále zůstává hluchý.
Blog | Layla Bartheldi